Hindeloopen - Esbjerg

Libertas kolem světa - 1.díl

První míle za snem

Existují okamžiky, na které člověk čeká celé roky. Přesně takový byl den, kdy se naše Libertas poprvé odlepila od mola v nizozemském Hindeloopenu. Nebylo to jen vyplutí další plachetnice. Byl to okamžik, kdy se po letech příprav, plánování a nekonečné práce začal plnit sen o cestě kolem světa.

Když dnes někdo vidí Libertas v přístavu nebo na moři, vidí krásnou oceánskou plachetnici. Jen málokdo ale tuší, co všechno se za ní skrývá. Na její rekonstrukci se podílelo mnoho skvělých lidí a dohromady na ní odpracovali tisíce hodin. Největší kus práce odvedly moje životní láska Adélka a naše společná kamarádka Denisa. Každá z nich věnovala Libertas více než tisíc hodin svého života. Byly dny, kdy jsme pracovali od rána do noci. Broušení, laminování, opravy motoru, elektroinstalace, výměna ventilů, montáž nové elektroniky, nekonečné čištění a stovky dalších prací, které dnes nejsou vidět, ale bez nich by se loď nikdy nevydala na moře.

A pak konečně přišel ten den.

Na palubě první posádky byli Adélka, Lukáš, Eliška, Petr, Pepa Hlaváček a já. Každý z nás měl za sebou spoustu námořních zkušeností a já sám jsem měl v té době napluty desítky tisíc námořních mil. Přesto jsme všichni cítili respekt. Nebyl to respekt z moře. Byl to respekt z nové lodi. Každá plachetnice má svou povahu. Jinak reaguje na vítr, jinak se ovládá pod motorem, jinak se chová ve vlnách. A právě to jsme se během prvních dní potřebovali naučit.

Po odvázání lan jsme pomalu opustili Hindeloopen a zamířili přes IJsselmeer k Severnímu moři. Libertas plula klidně a my si začínali užívat první společné míle. Nadšení ale dlouho nevydrželo.

Sotva jsme vytáhli genu, zamotala se. A ne někde na otevřeném moři, ale v mělčinách IJsselmeeru, kde pod kýlem nebylo místa nazbyt. Loď přestala poslouchat přesně ve chvíli, kdy jsme to potřebovali nejméně. Nikdo ale nezmatkoval. Každý věděl, co má dělat, a během několika minut byla plachta opět v pořádku.

Říkali jsme si, že první zkoušku máme za sebou.

Jenže za chvíli se z podpalubí ozvalo:

„Kapitáne, teče nám do lodi voda!“

Tohle je věta, kterou nechce slyšet žádný kapitán, zvlášť když právě vyplul na první plavbu po rozsáhlé rekonstrukci. Během několika vteřin jsme kontrolovali průchodky, ventily, hřídel i celý trup. Nakonec se ukázalo, že voda vytéká z přepadu klimatizace. Obrovská úleva. Dnes se tomu smějeme, tehdy nám ale do smíchu opravdu nebylo.

První cíl
První etapa měřila přibližně 50 námořních mil a vedla na ostrov Terschelling. Nebyla to zkouška našich jachtařských zkušeností, ale první seznamování s Libertas. Zkoušeli jsme nastavení plachet, trim, reakce kormidla i chování lodi v různých kurzech. Každá míle nám o ní prozradila něco nového a my začínali chápat, co od ní můžeme očekávat.

Večer jsme seděli v přístavu na Terschellingu a pozorovali západ slunce. Za námi byl první den plavby, první problémy i první zkušenosti. Před námi ale ležela první skutečně námořní etapa.

132 námořních mil na Helgoland

Brzy ráno jsme vypluli. Opustili pobřeží a před přídí zůstalo jen Severní moře. Hlídky se střídaly, kormidelník předával loď dalšímu a Libertas si kilometr za kilometrem získávala naši důvěru. Každou hodinou jsme ji poznávali víc. Jak reaguje na změny větru, jak si vede ve vlnách, jak nejlépe nastavit plachty.

Byla to krásná plavba. Přesně taková, kvůli které člověk jachting miluje.

Po dlouhých hodinách se na obzoru objevily typické červené pískovcové útesy. Helgoland. Legendární ostrov uprostřed Severního moře, který je pro mnoho jachtařů symbolem jejich severomořských plaveb.

Prošli jsme přístav, doplnili zásoby a užívali si jedinečnou atmosféru ostrova. Jenže Helgoland pro nás znamenal ještě jednu věc – loučení.

Právě tady totiž končila plavba našeho kamaráda Petra. Byl u prvních příprav, u prvních oprav i u prvních mil Libertas. Loučení nikdy není jednoduché, zvlášť když za sebou máte tolik společných zážitků během tak krátké doby.

Petře, děkujeme. Bylo nám ctí mít tě na palubě.

Vítá nás Dánsko
Po vyplutí z Helgolandu přišel okamžik, na který jsem čekal od chvíle, kdy jsme Libertas koupili.

Vítr zeslábl a podmínky byly ideální.

„Připravit gennaker!“

Za několik minut se před přídí otevřela obrovská barevná plachta. Vítr ji naplnil a Libertas se lehce rozběhla po hladině. Najednou jako by úplně ožila. Seděl jsem za kormidlem a v duchu se vrátil o mnoho měsíců zpátky. Vzpomněl jsem si na všechny ty večery v loděnici, na únavu, špinavé ruce, nekonečné opravy i chvíle, kdy jsme nevěděli, jestli se všechno podaří. V tu chvíli jsem věděl, že každá minuta práce stála za to.

Další etapa měřila 99 námořních mil a vedla do dánského Esbjergu. Přestože počasí bylo příznivé, čekala nás náročná navigace dánskými mělčinami. Ve dne i v noci jsme pečlivě sledovali bóje, hloubku pod kýlem i provoz kolem nás. Byla to plavba, která vyžadovala maximální soustředění, ale právě díky ní jsme se s Libertas definitivně sžili.

Když jsme přivázali lana v Esbjergu, měli jsme za sebou přibližně 281 námořních mil.

První etapa skončila.

První posádka splnila svůj úkol a každý z nás si z ní odvážel spoustu zkušeností i vzpomínek.

Tehdy jsme ještě netušili, že nás čeká Skagerrak, norské pobřeží, bouře, Shetlandy, Faerské ostrovy a mnoho dalších dobrodružství.

Jedno jsme ale věděli jistě.

Libertas už nebyla jen zrekonstruovanou lodí. Stala se naším domovem. A cesta kolem světa právě začala.