Esbjerg - Bergen

Libertas kolem světa - 2.díl

Přátelé, bouře, první šrám lekce pokory

Po prvních náročných dnech na moři jsme dopluli do dánského Esbjergu. Loď si zasloužila trochu péče, posádka odpočinek a my ani netušili, že právě tady začnou vznikat přátelství, na která budeme ještě dlouho vzpomínat.

V Esbjergu se obměnila část posádky. Na palubu nastoupil můj dlouholetý kamarád Jirka se svou patnáctiletou dcerou Maruškou. Měl jsem radost, že se právě oni stanou součástí další etapy naší cesty.

Stejně silný zážitek nám ale přineslo i setkání s posádkou padesátistopé plachetnice kotvící jen o pár metrů vedle nás. Peter a jeho žena Sherri už osm let žijí svůj sen. Peter strávil velkou část profesního života jako obchodní ředitel společnosti Intel. Když odešel do důchodu, koupili loď a vydali se na plavbu kolem světa. A dodnes jsou na cestě. Jeden večer jsme strávili na jejich lodi. Vyprávěli nám příběhy z oceánů, tropických ostrovů i odlehlých přístavů. Druhý večer naopak seděli oni u nás na Libertas, společně s Jirkou a Maruškou. Povídali jsme si dlouho do noci a znovu jsem si uvědomil jednu věc. Na moři vůbec nezáleží na tom, odkud pocházíte, čím jste byli nebo kolik máte na účtu. Všichni jsme prostě jachtaři, které spojuje stejná vášeň.

Po dvou dnech oprav, doplnění zásob a odpočinku jsme vyrazili dál.

Sto mil do Thyborønu

Naší další zastávkou byl rybářský přístav Thyborøn. Přibližně sto námořních mil podél dánského pobřeží uběhlo překvapivě rychle a večer jsme už bezpečně přivazovali Libertas k molu. Po náročnější plavbě jsme si dopřáli další dva dny volna.

Jedním z nejsilnějších zážitků byla návštěva místního rybího obchodu. Když už jsme byli v rybářském městě, rozhodli jsme se ochutnat úplně všechno, co nás zaujalo. A že toho nebylo málo. Objednali jsme si od každého produktu něco na ochutnání a všechno jsme snědli přímo na místě. Personál se na nás chvíli díval s překvapením, pak s úsměvem a nakonec se smál společně s námi.

Tak nějak má podle mě chutnat cestování.

Po procházce městem jsme doplnili zásoby a připravili Libertas na další etapu.

Hanstholm – poslední dánský přístav

Moře se rozhodlo, že nám nic nedaruje. Při odplutí nás přivítaly téměř čtyřmetrové vlny, déšť a silný vítr. Podél dánského pobřeží jsme se pomalu probíjeli na sever až do rybářského přístavu Hanstholm, nejsevernějšího přístavu na naší trase.

Právě tam na nás čekali další dva členové posádky – Pavel a František. Pavla znám už mnoho let. Pluli jsme spolu ve Skotsku a věděl jsem, že jeho klidná povaha, humor a schopnost přemýšlet nad věcmi do hloubky budou pro posádku velkým přínosem. Františka jsem do té doby neznal. Stačilo ale pár hodin a bylo jasné, že zapadl mezi nás, jako by s námi plul od začátku.

Večer jsme ještě vystoupali na útesy nad Hanstholmem a druhý den ráno jsme byli připraveni na jednu z nejdůležitějších etap celé plavby.

Skagerrak

Před námi ležel Skagerrak. Místo, kde se setkává Severní moře s Baltem. Oblast, která si mezi námořníky vydobyla velký respekt. Foukalo kolem třiceti uzlů. A právě tady přišlo jedno z největších překvapení celé cesty. Za kormidlem se střídaly dvě ženy. Moje milovaná Adélka a patnáctiletá Maruška. My ostatní jsme trimovali plachty, hlídali navigaci, sledovali provoz a plánovali další postup. Holky měly kormidlo pevně v rukou a zvládly podmínky, které by byly výzvou i pro zkušené jachtaře. Ano, cesta byla kvůli tomu možná o něco delší. Ale byla bezpečná. A to je na moři vždy to nejdůležitější.

V noci jsme konečně vpluli do prvního norského přístavu – Mandalu.

Norsko

Ráno jsme si Mandal prošli pěšky. Posnídali jsme v malé kavárně, vystoupali na vyhlídku nad městem, dokoupili teplé norské oblečení a nasáli první atmosféru země fjordů.

Odpoledne jsme pokračovali dál.

Původně nás čekala krátká třicetimílová etapa norskými fjordy. Jenže Severní moře mělo jiné plány. Vítr postupně zesílil až ke čtyřiceti uzlům a po několika dalších mílích jsme našli úzký fjord s molem, kde jsme se rozhodli přenocovat. Doufali jsme, že se počasí přes noc uklidní. Nestalo se.

Ráno foukalo stejně. Čekat další den znamenalo komplikace pro celou posádku. Jirka s Maruškou měli za dva dny letět z Bergenu domů, stejně jako Pavel s Františkem. Rozhodli jsme se tedy vyplout. Bylo to špatné rozhodnutí.

Hned po opuštění fjordu bylo jasné, že proti vysokým vlnám nemáme šanci bezpečně pokračovat. Zavelel jsem k obratu. Vracíme se. Jenže právě při návratu přišel okamžik, který žádný kapitán nechce zažít. Při přistávacím manévru přišel náhlý poryv větru kolem pětačtyřiceti uzlů. Příď Libertas doslova odhodil na molo. Poprvé jsem své lodi udělal šrám. Nebyl velký. Ale bolel. Možná víc psychicky než fyzicky. Bylo potřeba poškození opravit a část laminátu znovu vybudovat. Naštěstí jsme měli část materiálu na palubě. Zbytek ale chyběl.

Večer jsme společně seděli nad mapami i seznamem oprav. Jirka s. Františkem ráno absolvovali téměř hodinovou a půl dlouhou cestu autobusem do nejbližšího města, půjčili auto a přivezli všechen potřebný materiál. Odpoledne jsme ještě společně odpočívali. Pak přišla chvíle loučení. Krátce po půlnoci odjeli Jirka, Maruška, Pavel i František přes norské hory a slavnou vyhlídku Preikestolen do Bergenu, odkud je čekala cesta domů. Na Libertasu jsme zůstali už jen dva. Já a Adélka. Celé dopoledne jsme opravovali poškozený laminát, připravili loď a další den nad ránem jsme znovu vypluli.

Jen my dva

Před námi leželo 117 námořních mil na malý ostrov Utsira. Dodnes na tu plavbu vzpomínám jako na jednu z nejkrásnějších, jaké jsem kdy zažil. Libertas letěla. Plná hlavní plachta, malá přitažená gena spíš jako vyvažovací plachta a třiceti až pětatřicetiuzlový vítr přímo do zad. Loď se doslova rozběhla. Běžně jsme pluli přes deset uzlů, často atakovali dvanáct a několikrát se na logu objevilo i třináct uzlů. Loď byla dokonale vyvážená. Moře spolupracovalo. A my dva jsme si užívali každý okamžik. Po čtrnácti hodinách nádherné plavby jsme krátce před půlnocí přirazili k molu na malém ostrově Utsira. V přístavu stál jen trajekt. Žádná jiná plachetnice. Jen Libertas. Přivázali jsme loď, unavení, ale šťastní, a šli spát.

Před námi totiž zbývala už jen poslední etapa. Posledních 68 námořních mil. Cíl se jmenoval Bergen.

A právě tam měl začít další příběh naší cesty kolem světa.