Bergen - Faerské ostrovy

Libertas kolem světa - 3.díl

Jedna etapa končí, další začíná

Plavba do Bergenu už probíhala hladce. Bylo to sice jen 67 námořních mil a na části trasy nás zahalila mlha, ale i tak jsme to s Adélkou zvládli sami dva bez větších obtíží.

Už při příjezdu k molu nás vítala nová posádka ve složení Ruda, Miloš a Ivo. Přirazil jsem s Libertas k molu v marině Hjellestad kousek od Bergenu, Adélka hodila klukům lana, pevně jsme loď uvázali a na palubu nastoupila nová posádka. Ještě v noci dorazila Denisa, která střídala Adélku, a všichni jsme šli spát.

Ráno Adélka odletěla a my čekali na správnou předpověď počasí, abychom mohli vyplout na Shetlandy. Během dne jsem seznamoval posádku s plánem plavby a řešili jsme administrativní záležitosti. Právě tehdy přišel první z mnoha problémů, které nás na této výpravě potkaly.

Zapomenutý pas

Ivo si zapomněl doma pas. Bez něj nemohl vstoupit na území Velké Británie. Museli jsme proto celý plán přehodnotit. Přepočítávali jsme trasu, vzdálenosti a zároveň pečlivě sledoval počasí. Přímá ortodromická vzdálenost na Faerské ostrovy byla přibližně 550 námořních mil. To už není za rohem. Je to pořádný kus cesty severním Atlantikem bez jediného záchytného bodu. Shetlandy jsme proto brali pouze jako bezpečnostní bod pro případ nouzové situace.

Když bylo vše připravené, zásoby na dlouhou plavbu nakoupené a posádka seznámená s plánem i předpovědí počasí, přišel večer. Pár skleniček vína, dobře propečená vepřová krkovice a příjemná atmosféra udělaly své. Druhý den v podvečer, po dlouhých dnech čekání, konečně přišel okamžik vyplutí.

Naděje při vyplutí na Faerské ostrovy

Start se povedl. Plachty šly nahoru bez problémů a Libertas se svou posádkou letěla po Norském moři jako jestřáb. Ukrajovali jsme první míle a navzdory dešti panovala na palubě dobrá nálada.

Prvních třicet mil bylo za námi, loď letěla a právě v tu chvíli odpadl nejdůležitější člen posádky – Denisa. S bolestmi ledvin ulehla do kajuty. Funkci mého prvního důstojníka převzal Ruda.

Tehdy jsem ještě netušil, že tahle plavba pro Denisu skončí na Shetlandech.

Problémů není nikdy dost

Kolem páté hodiny odpoledne přišel déšť vítr a více než třímetrové vlny které nám dávaly zabrat. Kolem půlnoci přišla další rána. Odpadl Ruda. Dostala ho mořská nemoc. Zvracel a musel si jít lehnout. Nevím, jak dlouho spal. Myslím, že pět nebo šest hodin. Každopádně byl úplně mimo hru. Po něm postihlo totéž Miloše. Promrzlý a se silnou mořskou nemocí zamířil do kajuty. Nakonec zůstal na nohou už jen Ivo. Ten sice držel, ale i on se kvůli zimě schovával převážně v podpalubí a nakonec také usnul. Byly dvě hodiny ráno a já zůstal na palubě úplně sám.

Zapnul jsem autopilota a střídavě odcházel od kormidla do podpalubí, kde jsem na plotru kontroloval AIS, lodě před námi i případné kontejnery nebo jiné překážky, které by mohly volně plout po moři. Čas ubíhal pomalu a já stál na palubě, pozoroval moře a hlídal okolí. Najednou se na pravoboku vynořila velryba, která křížila kurz Libertas. V tu chvíli jsem čekal náraz. Naštěstí se ale na poslední chvíli ponořila a ke srážce nedošlo.

Pokračovali jsme dál.

Občas jsem odskočil za nemocnou Denisou, udělal jí čaj a nad ránem jsem se znovu pokusil probudit Rudu, aby mě alespoň na chvíli vystřídal. Moc se mu do zimy nechtělo, ale je to chlap a můj parťák, takže nakonec vstal. Díky němu jsem si mohl alespoň na chvíli lehnout a zavřít oči. Už jsem to opravdu potřeboval. Libertas letěla rychlostí osm až devět uzlů a držela kurz na Faerské ostrovy. Po patnácti hodinách jsem znovu probudil Denisu, udělal jí čaj a zkontroloval její stav. Byla bledá, vyčerpaná, bolestí téměř nemluvila a jen ležela. Tehdy jsem se rozhodl.

Měníme kurz

Místo na Faerské ostrovy míříme na Shetlandy. Jenže i to byl problém. Ivo neměl pas a Shetlandy jsou součástí Spojeného království. Bez pasu tam vstoupit nesměl. Byla to ale nouzová situace a já doufal, že nám úřady vyjdou vstříc. Jenže proti nám se postavil i vítr. Foukal přímo ze směru Shetland. Přemýšlel jsem, jestli stoupat na sever proti větru, nebo nejprve zamířit na jih, využít boční vítr a teprve potom vystoupat zpět na sever. Po dalším měření a výpočtech jsem změnil kurz na jih podél Shetland.

Byli jsme od nich vzdáleni asi 79 námořních mil. Tímto obratem jsem si sice přidal přibližně čtyřicet mil navíc, ale byla to jediná možnost, jak se později dostat na severozápad do přístavu, který jsem vybral. Tím přístavem bylo Cullivoe. Malá rybářská vesnice na samém konci světa. Dole v podpalubí se ale situace zhoršovala. Denise bylo stále hůř a já přemýšlel, co dál. Volat Coastguard bylo ještě brzy, na Mayday to rozhodně nebylo, a tak jsme pokračovali dál. Posledních čtyřicet devět mil jsme už zvládali znovu s Rudou. Znovu jsme změnili kurz a já jen doufal, že nám to do Cullivoe vyjde.

Lepší chvilky na dohled

K poledni už byli vzhůru i Miloš s Ivem. Oba se snažili pomáhat, jak jen mohli, ale únava byla obrovská. Ruda ještě jednou zvracel poté, co jsem mu nabídl banán, ale nakonec se znovu postavil ke kormidlu. Měl jsem zapnutý Starlink, a tak jsem napsal Lesliemu na Shetlandy, jachtaři, dnes už mohu říci i příteli, kterého jsem potkal v Hindeloopen, a požádal ho o pomoc. Odpověď přišla během několika minut. „Připlujte do Lerwicku. Postarám se o vás.“

Vítr nám ale plavbu do Lerwicku nedovolil a tak míříme do Cullivoe. Leslie okamžitě nabídl, že může zajistit vrtulník a zdravotnickou asistenci, která Denisu přepraví do nemocnice v Lerwicku. Denisa to ale odmítla. Po půlhodině mi Leslie znovu napsal. Zařídil, že po našem připlutí bude v Cullivoe čekat lékařka i jeho přítel, kteří se o nás postarají. Zároveň nám doporučil kontaktovat Coastguard, nahlásit situaci a požádat o povolení ke vstupu na území Spojeného království. Povolení jsme dostali. Vyplnili jsme příjezdový formulář přes internet, zkontroloval jsem v aplikaci proudy a zjistil, že v době našeho příjezdu budou v zátoce příznivé. Deset mil před Cullivoe jsem Coastguard informoval ještě jednou a zamířili jsme do zátoky.

Bylo 23:05. Na molu už na nás čekal Leslieho přítel i lékařka. Ta okamžitě přišla na palubu, Denisu vyšetřila, podala jí léky a konečně utišila její bolest. My jsme měli za sebou prvních 240 námořních mil severním Atlantikem a já přibližně tři hodiny spánku.

A o tom, co následovalo dál, vám povím zase příště.